Poslední dobou se děje až moc věcí, někdy z toho jde člověku hlava kolem. Fakt že budou Vánoce jsem sice zaznamenala, ale příjde mi, že jim letos chybí to kouzlo. Možná to je proto, že je nestrávím s těmi, které mám tolik ráda a na kterých mi nejvíc záleží, možná že na cokoliv šáhnu, o cokoliv se pokusím zkončí fiaskem(s nebo z, jsem vážne hrozná češtinářka), možná proto jakou mám z těhle Vánoc hrůzu(pro to a pro támhleto), taky jak všechno kolem mě se mi směje a říká mi, že na to nemám a já vím, že to má pravdu. Je to natolik zdrcující předpoklad, že už se ani o nic nepokouším.
E. a V. se mi budou určitě po dlouhá leta, která stráví spolu, smát a říkat si podívej se na tu husu a mě nezbyde nic jiného, než se nad to povznést. Zase. Proč jsem to vždycky já, kdo se musí nad něčím pozvnášet a kdo pokaždý utrpí prohru? Proč aspon jednou v životě nemůžu zažít ten krásnej pocit vítězství a smát se těm druhým a jejich potupné prohře? A proč k sakru, mezitím, co si ostatní užívají, já sedim na bobku a odpykávám tresty?
Kdybych měla sepsat svůj seznam přání, byl by plný toho, tohohle a támhle toho, ale mě by bylo jasný, že se to nikdy nesplní. Mohla bych se obklopit věcma, co bych chtěla k Vánocům, jako nový DvD nebo foták, pastelky, ale to co chci doopravdy, mi asi nikdo nekoupí. Ani Ježíšek ani rodiče ani kdokoliv jiný.
Ale ted si jdu dát na hromádku peníze, za který si s A.(až zavítám domů, samozřejmě) nakoupíme ty trika a spodky a tílka apod. na který si napíšem tou lihovkou DEPKA a budem s tím chodim po celým městě. A já už se na to těšim, protože vim, že to bude bezva a proto, že je mi jasný, jak si to s nima užiju a jak se se všema shledám a jak se oni těší na mě a já na ně. A pak jak budu odjíždět a nebude se mi chtít, ale budu se už zase těšim na všechno, co mě čeká tady, včetně toho, jak se zas budu moct těšim na to, jak zas přijedu:)
E. a V. se mi budou určitě po dlouhá leta, která stráví spolu, smát a říkat si podívej se na tu husu a mě nezbyde nic jiného, než se nad to povznést. Zase. Proč jsem to vždycky já, kdo se musí nad něčím pozvnášet a kdo pokaždý utrpí prohru? Proč aspon jednou v životě nemůžu zažít ten krásnej pocit vítězství a smát se těm druhým a jejich potupné prohře? A proč k sakru, mezitím, co si ostatní užívají, já sedim na bobku a odpykávám tresty?
Kdybych měla sepsat svůj seznam přání, byl by plný toho, tohohle a támhle toho, ale mě by bylo jasný, že se to nikdy nesplní. Mohla bych se obklopit věcma, co bych chtěla k Vánocům, jako nový DvD nebo foták, pastelky, ale to co chci doopravdy, mi asi nikdo nekoupí. Ani Ježíšek ani rodiče ani kdokoliv jiný.
Ale ted si jdu dát na hromádku peníze, za který si s A.(až zavítám domů, samozřejmě) nakoupíme ty trika a spodky a tílka apod. na který si napíšem tou lihovkou DEPKA a budem s tím chodim po celým městě. A já už se na to těšim, protože vim, že to bude bezva a proto, že je mi jasný, jak si to s nima užiju a jak se se všema shledám a jak se oni těší na mě a já na ně. A pak jak budu odjíždět a nebude se mi chtít, ale budu se už zase těšim na všechno, co mě čeká tady, včetně toho, jak se zas budu moct těšim na to, jak zas přijedu:)
Užívejtě překrásných dnů, protože život je krásnej, i když na první pohled tak nevypadá. Musíte se podívat pořádně a odhrnout tu přetvářku nicoty a nenávisti, protože když se jí necháte ovlivnit unikne vám ta pravá krása života, která je pod ní.
Mějte se famfárově.
Žádné komentáře:
Okomentovat